Náboženství starých Finů (!nekompletní překlad!)

2. září 2010 v 23:41 | Nefi |  ¤¤_Finnish & SUOMI_¤¤
Při probírání mého psaícho stolu jsem našla mnou přeložený článek na téma finské náboženství. Není ovšem přeložen celý a internetový zdroj již bohužel neexistuje, ale i tak věřím, že se z něj dá vytěžit alespoň pár zajímavých informací. :)
Předem se omlouvám za občasnou nejasnost textu, ráda bych ho přepsala, ovšem, jak už bylo řečeno, původní verze chybí.

Náboženství starých Finů

Autor: prof. Juha Pentikäinen, Univerzita v Helsinkách
Nevzdělaná finská kultura byla pro historiky starověkého světa velkou neznámou, dokud se Tacitus v roce 98 n.l. nezmínil o Germánii a lidech zvaných Fenni, kteří žijí někde na severovýchodě Baltu "v bezpříkladné špíně a chudobě". Severní oblast, označená Tacitem, byla tehdy už osídlena lidmi různých etnik a původů a je sporné, zda barbaři, o kterých mluvil, byli vlastně praotcové současných Finů, nebo Laponci.

HISTORIE FINSKÉHO OSÍDLENÍ
Současné archeologické výzkumy prokázaly, že ve Finsku existovalo souvislé osídlení od mezolitické kultury Suomusjärvi, to znamená už asi 9000 let. Lingvisté se dnes většinou shodují, že Ugro-finské nebo Uralské jazyky se do Finska rozšířily nepozději v časech neolitického období kultury hřebenové keramiky (asi 4200 - 2200 př.n.l.). Během Doby železné (asi 500 př.n.l. - 400 n.l.) se náhle objevilo pět různých osídlených oblastí - kulturní prvky, které se dají ještě stále nalézt v moderní finské společnosti. Nejdůležitější oblastí byl pobřežní region mezi dnešními městy Porvoo a Vaasa. Tato oblast, zvaná Vlastní Finsko, byla svědkem kulturních inovací, které daly Finsku jeho osobitý charakter. Tato oblast byla jádrem Protofinského jazyku, lidové poezie v metru podobném Kalevale (metrum = všeobecně platné rytmické schéma střídání stejného počtu slabik přízvučných a nepřízvučných; pozn.překl.), zemědělských postupů atd. Díky těmto nově osídleným oblastem se rolnický způsob života rozšířil na sever a východ a spojil se s kočovnými, loveckými a rybářskými společenstvy. Četné vrstvy folklóru odráží vzájemné ovlivňování kulturních jevů ze tří ekologických regionů: Arktidy, zalesněné krajiny a stepi.

FINSKO: MÍSTO, KDE SE SETKÁVAJÍ VÝCHODNÍ A ZÁPADNÍ KULTURNÍ VLIVY
Poloha Finska jako nejsevernějšího bodu setkávání východo a západoevropských kulturních vlivů bylo stanoveno už v Době bronzové, když Skandinávci dosáhli jihozápadního pobřeží Finska. Lovecké a rybářské hospodářství v centrální části přetrvávalo a bylo převládajícím způsobem života raných Ugrofinů. Navzdory dřívějším hypotézám, domovinou Ugrofinů nebyl jen region kolem řeky Volhy. Osídlili daleko větší oblast, od Uralu až k Baltskému moři.
Kočovný způsob života byl kvůli jejich hospodářství nezbytný.
V období historie zůstalo Finsko křižovatkou dvou kultur. Křesťanství přišlo do Finska v 11. století ze dvou směrů. Jeden byl z Karélie, která byla ve vikinském období pod vlivem Byzntsko-ruské Církve z Novgorodu. V mnoha historických obdobích se provincie Karélie ukázala důležitá jako kulturní most mezi východem a západem, ale i mezi severem a jihem. Poloha Karélie mezi konfliktními skupinami nebyla jednoduchá zejména v 16. a 17. století, kdy Rusko a Švédsko vedli opakovaně válku. Lidé v Karélii byli rozděleni politickými, hospodářskými a náboženskými nesouhlasy. Řecká ortodoxní tradice, která měla kořeny v byzantské kultuře, byla postupně přijata jako oficiální náboženství Karélie. Byl vyvinut jakýsi druh symbiózy, který byl odlišný od západní formy křesťanství.
Do jihozápadní oblasti Finska byly vedeny tři křížové výpravy, v roce 1155, 1238 a 1293. Během století se náhle objevily synkrétní nábožnosti. Dnešní život jak ve východní, tak v západní oblasti Finska ukazuje jasné pozůstatky předkřesťanského náboženství. V ortodoxní oblasti se ještě okolo roku 1900 praktikovalo, že hlava rodiny vykonávala tradiční rituályy těšně poté, co kněží požehnali jejich novému domovu; účelem nových obyvatel bylo si příznivě naklonit ochranné duchy.

MALBY NA SKALÁCH A ZVÍŘECÍ OBŘADY
Finské malby na skalách reprezentují filozofii muže Doby kamenné a železné a jeho život lovce. Kresby na vertikálních ochranných kamenných náspech odrážejí jeho pohled na svět, v němž hráli hlavní roli losi. Téměř 70% motivů z celkového počtu 33 prehistorickým maleb objevených v roce 1978, zobrazuje losy a lidské postavy. V porovnání s odpovídajícím materiálem ze severoeurasijských loveckých kultur to naznačuje, že finské skalní malby jsou ukázkou zvířecích obřadů a šamanské tradice s nimi spojené. To zahrnovalo i myšlenku duší v kontaktu s jinými. Podle ní mají jak lidé, tak zvířata každý svého ochranného ducha. Tyto duše byly kontaktovány při obřadu před a po lovu. Šaman, jménem komunity, řídil ceremonii, během které upadal do tranzu a stával se svou vlastní ochrannou duší, svým druhým já, poté hledal ochranné duchy dotyčné zvěře. Každý druh zvířete měl svého vlastního ochranného ducha, se kterým si musel šaman promluvit, aby zajistil úspěch lovu. Účel obřadu, který se vykonával po návratu z lovu byl zaručit dostatečné zásoby specifického druhu zvěře do budoucna, navrácením ulovené zvěře ke strážci jeho druhu.
Který druh zvěře byl nejsnáze dostupný se dá odvodit z míst skalních maleb, okolo zdrojů vody. Kresby poukazovaly na posvátná místa, na kterých bylo možné kontaktovat ochránce určitého druhu zvěře a požádat o úspěch lovu toho druhu. Podobné těmto jsou např. svatá místa Laponců s jejich modlami seita. Skalní malby s losy zobrazují ochranného ducha a ochránce losů. Obrázky mohly být snad kresleny před lovem k zajištění zdaru, nebo až po něm, aby si zajistili úspěch budoucího lovení. Antropomorfní postavy mohly reprezentovat šamana, osobu schopnou kontaktovat duchy. Ostatní výjevy, různá žijící monstra a abstraktní symboly reprezentují šamanovy zvířecí pomocníky.

ÚSTNÍ TRADICE
Základ lidového materiálu o finské mytologii a pohledu na svět se dá najít ve starých finských básních. Inspirovány eposem Kalevala, byly vydány v 19. a na začátku 20. století systematické sbírky. Mezi lety 1908 a 1948 byl materiál z archívů sesbírán do 33 svazků Prastarých Písní Finských Obyvatel. Ostatní lidový materiál, ať už vydaný či v archívech Finského Ústavu Literatury, se skládá z pověr, legend, mýtů, všechny jsou v prozaické formě, a básnických žánrů zaklínadel a žalozpěvů. Tyto žánry ústní lidové slovesnosti obsahují mytologické motivy, ze kterých se dá vyvozovat, že se táhnou zpět do Protofinského období. Epická poezie se tématicky shoduje s mnoha starými mýty ostatních národů. Nejvýznačnější je kosmogonický mýtus o stvoření světa, kde hrdina Väinämöinen vstupuje do prvotních vod a poté vytváří kosmos z rozbitých kousků orlího vejce. Různé varianty této básně obsahují mnoho dalších kosmogonických motivů jako stvoření prvotního mořského dna a uvolnění slunce a měsíce z břicha ryby. Stvořitelé a hrdinové nejstaršíh mýtů protofinských obyvatel měli zvířecí podobu. v pozdějších obdobích kulturního rozvoje byli nahrazeni antropomorfními ekvivalenty, nejdůležitějšími se stali Väinämöinen a Ilmarinen.
Väinämöinen je v bájích a pověstech popisován jako patron manželství a jako šaman, který dosahoval svých cílů rituálními technikami. V Ilmarinenovi se skloubily dvě vrstvy tradice: starší ho znázorňuje jako božstvo, mladší jako kulturního hrdinu, který ukoval nebeskou klenbu.
Různá zaříkadla jsou dalším bohatým zdrojem finské mytologie. Při uzdravovacích obřadech je nákaza diagnostikována návratem k jejímu úplnému počátku, ze kterého byly odvozeny všechny současné formy.
Původem křečí je například zaříkadlo, které říká v úvodu o mohutném dubu, který vyrostl až do nebe, zastínil slunce a měsíc a zabránil volnému pohybu mraků. Je třeba nějakého dřevorubce a ten je usilovně hledán po celé zemi i nebesích. Nakonec se najde trpaslík, který porazí strom jediným úderem sekery a nebeské světlo může znovu zářit. Tento mýtus byl používán při léčebných obřadech kvůli účinku poražení stromu: křeče pramení z třísek, které létají kolem, jak dub padá do moře. Dub v úvodu zaklínadla symbolizuje kosmický strom, strom života nebo sloup skrz střed země.

PRVNÍ LITERÁRNÍ ZMÍNKY A MYTOLOGICKÉ STUDIE
Prvním literárním zdrojem finského lidového náboženství byl finský luteránský reformátor, Mikael Agricola (1508 - 1557), který v roce 1551 publikoval překlad Davidových žalmů. Připojený k předmluvě této knihy je krátký seznam božstev uctívaných v regionech Häme a Karélie. Seznam obsahuje jedenáct božstev z Häme, pod podtitulem piru, ďábel, a dvanáct karélských bohů. Seznam se zdá ve světle pozdějších tradic důsledně různorodý, obsahuje kulturní hrdiny (Väinämöinen, Ilmarinen), ochránce domova (Tonttu), bohatství (Kratti), lesa (Tapio) a vody (Ahti). Zahrnuty jsou zde i duše patřící do sféry místních příběhů, například duše zavražděného dítěte (Liekkiö). Jsou zde dva duchové přírody, jeden z nich je ochránce lesa (Hiisi) a další vody (Weden emä). Dalších deset jich patří do karélského kalendáře, tj. jsou realisticky vylíčeni jako dominující dané pracovní skupině v daných situacích, jako je začátk nebo konec určitého časového úseku. Božstva, která patřila k předkřesťanské tradici byl nejvyččí bůh Ukko, jeho žena Rauni, a nad vším Kekri, jehož svátek byl slaven na konci zemědělského či pastvinářského roku. Sedm ostatních na seznamu jsou byzantského původu, ale osvobozeni od křesťanského vedlejšího významu. Byli to svatí křesťanské církve, kteří ztratili svůj původní charakter do takového rozsahu, že je Agricola bral jako pohanská božstva.
Agricolůb seznam nebyl pouze nejdůležitějším, ale po dvě stě let také jediným literárním podkladem finského lidového náboženství. Následujíc Agricolu, v roce 1766 (předtím žádný materiál nespatřil světlo světa) Henrik Gabriel Porthan, profesor rétoriky na univerzitě v Turku, vydal první svazek svých prací, De poesi Fennica. Vliv Porthana se dá pozorovat v pojednání Kristiana Lenqvista s názvem De superstitions veterum Fennorum theoretics et practica, z roku 1762 a také v díle Kristfrida Garandera, Mythologia Fennica z roku 1789. Ve svém slovníku Garander uvádí seznam všech finských a laponských mytologických jmen a představ v abecedním pořadí. Tato práce obsahuje také vysvětlivky, takže to nahradilo Agricolův seznam jako základní zdroj předkřesťanské finské víry a stala se nejdůležitější prací před vydáním Kalevaly, uměleckého díla Eliase Lönnrota, roku 1835.
Na Kalevalu se dá pohlížet ze třech různých úhlů. Především je to portrét finské mytologie prostřednictvím epických básní sebraných Eliasem Lönnrotem; za druhé reprezentuje mytologické představy finských obyvatel, a konečně, je to ve sbírce Eliase Lönnrota, postoj fisnkých lidí v pohledu na svět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama